Motivační příspěvky jsou únikem z učitelské šedi, jsou nezbytné

České školství se bez snahy o zvyšování kvality výuky neobejde. Pokud se na ni při diskuzích o mzdách učitelů zapomene a vše pojede dál v zajetých kolejích, pak talentovaní pedagogové, kteří do výuky dávají kromě znalostí a zkušeností i své srdce v podobě inovativního přístupu k výuce, utonou v učitelské šedi. Ztratí totiž zájem rozvíjet sebe i své žáky. Jedinou cestou, jak ty nadané povzbudit, je letošní zavedení motivačního příspěvku v jejich mzdách. Bohužel, ne všichni to zatím vnímají stejně.

Je pochopitelné, že učitelé volají po přidání a je nutné jim přiznat, že si více peněz zaslouží. Vláda Andreje Babiše splní svůj slib a na konci tohoto volebního období v roce 2021 platy učitelů vzrostou na 150% úrovně z roku 2017. Učitelé by tedy měli dostávat v roce 2021 průměrně 46 000 korun. Školské odbory se samozřejmě snaží, aby se tak stalo co nejrychleji. Všichni přitom vědí, že možnosti státní pokladny jsou omezené.

Letos požadovaly odbory patnáctiprocentní navýšení. Učitelé dostali přidáno deset procent, přičemž osm šlo do pevného základu a dvě procenta jsou motivační. O udělení této částky ke mzdě rozhoduje ředitel školy. Je na něm, jak s penězi naloží. Nejde tedy o přidání plošné.

Ředitelé tak mají nově možnost přidat těm, kteří se z učitelské šedi vymykají, kteří neučí v oněch zajetých kolejích, kteří se v duchu Jana Ámose Komenského opravdu snaží, aby byla škola hrou. A výsledkem jejich snažení jsou pak lepší znalosti jejich žáků. Jak lépe ukázat těmto talentovaným, že to dělají dobře, že jsou na správné cestě, po níž mají jít dál než tak, že dostanou přidáno? Slova chvály potěší a povzbudí, ale nejlepším impulzem je odměna.

Platí to všude. I v úspěšných firmách dostávají snaživí zaměstnanci o něco více než ostatní, protože svým příkladem kolegům ukazují, jak dělat věci lépe. Firma díky nim vykazuje lepší výsledky, udrží se na trhu, prosperuje. Princip finanční motivace ale platí i ve školství. Proto je zavedení motivačního dvouprocentního příspěvku, což je průměrně cca 800 korun měsíčně na učitele, nejlepší cestou.

Rozhodně je nutné jít po ní dál. V příštím roce se počítá s dalším zvyšováním mezd. Nejlepším řešením by bylo, aby i přes případnou kritiku těch, kteří význam motivace nechápou, šla část nárůstu do motivační složky. Ještě více by se rozevřely nůžky mezi těmi, kteří učí v zajetých kolejích, strojově, bez nápadu a bez inovace a těmi, které české školství na všech stupních potřebuje, tedy těmi talentovanými.

Motivační složka mzdy a její posilování posílí ředitele škol při rozdělování odměn. Nezbývá než doufat, že budou schopni tuto složku využít, že peníze na motivační odměny nerozdělí plošně všem, aby byli všichni spokojeni, ale finančně povzbudí ty nadané pedagogy, kteří si to zaslouží a které je nutné ve školství udržet. Pokud jim totiž učitelská šeď bude vadit, odejdou a zbude po nich prázdno, kterou nelze jen tak zacelit. Každý zkušený ředitel ví, že talentovaný a nadšený učitel v jeho týmu je mimořádně cenný. Náhrady se hledají těžko.

Léta se ze škol ozývá, že ředitelé nemají nástroj k tomu, jak oddělit zrno od plev, že slova uznání a pomyslné poplácání po zádech těch zapálených učitelů je sice mohou potěšit, ale to je asi tak všechno. To prostě nestačí. Peníze do tarifu, tedy celkové plošné navýšení mzdy, jsou v tomto kontextu jen takové „rychlé prachy“ a k dalšímu rozvoji školství nepovedou.

Bez motivace bude školství upadat a spolu s tím Česko klesat v mezinárodních žebříčcích hodnotících kvalitu výuky v jednotlivých zemích na místa, na nichž, a to i s odkazem na generace vynikajících pedagogů z jeho minulosti, nemá co dělat. Ani na to nelze zapomínat…

Vyšlo v Lidových novinách, dne 11. 12. 2019