Strategie českého školství

Vážení kolegové a kolegyně, drazí hosté,

dovolte mi, abych zde uvedl několik pracovních názorů expertní skupiny pro školství, která v současné době vytváří strategii rozvoje školství pro Hnutí ANO. Skupina expertů je složená z členů a sympatizantů Hnutí ze všech krajů republiky, kteří pracují ve školství i desítky let.

Domníváme se, že české školství nevzkvétá, v řadě renomovaných světových hodnocení se dlouhodobě propadáme a to nejenom mezi univerzitami, ale i na nižších vzdělávacích stupních.

Školství tvoří celek – od mateřských škol, přes školy základní, střední i vysoké, až k celoživotnímu vzdělávání. Každý stupeň přispívá svým dílem k celkovému výsledku – ke vzdělání a k výchově plnohodnotných občanů. Vzdělání, znalosti, dovednosti jsou pro nás svrchovaně důležité – vždyť nahrazují, co naší zemi chybí například na rozloze nebo na nerostném bohatství.

Jsme si vědomi toho, že každý stupeň školství má své specifické problémy, kterými bychom se měli jednotlivě vážně zabývat. Jsou však i záležitosti, které prostupují školstvím jako celkem.

Podíváme li se na řízení školství, pak zjistíme, že na úrovni ministerstva  dlouhodobě nemá HNUTÍ ANO fakticky svoje zástupce (pominu li cca 3 týdny čerstvě nominovaného náměstka ministra Plagu). Více než rok trvající komunikace s vedením ministerstva – diplomaticky řečeno – velmi vázne. Jako příklad z poslední doby uvádím schvalování tzv. školského zákona z minulého zasedání Poslanecké sněmovny, kdy bylo nutné těsně před schválením svolat koaliční radu a tam si ujednotit priority jednotlivých stran. Pravomoci pana ministra přesahují stále daleko do prostoru HNUTÍ ANO a tuto skutečnost nemůžeme dále akceptovat. Ministr Chládek by měl respektovat názor vedení HNUTÍ ANO při stanovení osoby náměstka, zastupujícího nás v systému řízení ministerstva. Což evidentně pan ministr Chládek nečiní. A tak bych mohl dále uvádět řadu i starších příkladů z oblasti řízení lidských zdrojů ministerstva – např. neochota ministra odvolat náměstka z řízení evropských fondů, atd. Personální politika ministra Chládka je bohužel jedním z nejrizikovějších faktorů současného řízení ministerstva.

Je dále škoda, že náš koaliční partner není na úrovni ministerstva školství schopen nebo ochoten využít nástroje a metody, jejichž positivní dopad na řízení univerzit byl již dávno odzkoušen. Na tyto nástroje a metody – obrazně i fakticky řečeno – již více než rok padá prach, a to nejenom v oblasti kvality, ale i v oblasti efektivity, transferu technologií a inovací, a v řadě dalších oblastí, kam směřovalo řešení tzv. Individuálních národních projektů. V poslední době je zahajováno řešení většího počtu projektů pro oblast regionálního školství. Jsou prospěšné, jejich slabinou je však malá vzájemná provázanost a nedostatečné využití již dříve dosažených užitečných výsledků.

Snížení byrokracie na všech stupních vzdělávacího systému je dalším dlouhodobým úkolem, který stojí před Hnutím a s kterým náš koaliční partner v řízení resortu neúspěšně zápasí. A to nejenom na úrovni čerpání evropských fondů, kdy řešitelům projektů nad rámec barier EU přidávají naši úředníci ještě další překážky. Ale též i na úrovni řízení základních a středních škol, kdy ředitelé škol vyplňují obrovské množství hlášení pro ústřední orgány a kraje.

 KVALITA, UČITELÉ

Jedním ze strategických cílů Hnutí ANO musí být zvýšení kvality v našem školství. Dílčím strategickým cílem Hnutí musí být zvýšení kvality vzdělávání na pedagogických fakultách (především propojení s praxí), což se pozitivně odrazí v úrovni absolventů základních a středních škol. Měli bychom se zamyslet nad důvody, které vedou mladé vystudované učitele k odchodu do jiných oborů a proč nezůstávají věrni svému zaměření. Naším dlouhodobým cílem musí být zvýšení společenské prestiže učitelů všech stupňů (včetně mateřských škol).

NOVELA ZÁKONA O VYSOKÝCH ŠKOLÁCH, AKREDITACE A KVALITA.

Podstatná část připravované novely zákona o vysokých školách se týká otázek kvality a akreditace, která je pro vysoké školy otázkou zásadní, určující jejich působení v oblasti vzdělávání a s ním souvisejících tvůrčích činností. Původním záměrem bylo klást silný důraz na zajišťování a hodnocení kvality jednotlivých škol. Potom těm z nich, které budou shledány jako schopné v dané oblasti vzdělávání spolehlivě působit, zvýšit kompetence k samostatnému rozhodování o náplni studijních oborů. Celá záležitost novely je nyní ve stadiu tvorby a připomínkování podzákonných předpisů. V této situaci musíme postup prací na novele pečlivě sledovat, podávat připomínky a tříbit názory ve svém klubu, aby byl připraven pozitivní věci podpořit. V každém případě budeme podporovat diferenciaci vysokých škol na základě jejich prokazatelné kvality, jejich činnost usměrňovat, popřípadě při horší kvalitě i silně omezovat, v krajním případě i zakazovat.

FINANCOVÁNÍ, POČET STUDENTŮ.

S kvalitou ve školství je těsně spjato i financování všech vzdělávacích stupňů:

 Změny ve financování se musí dotknout i základního a středního školství. Velikost základní školy by neměla být jediným měřítkem pro odlišné ohodnocení ředitelů či personálu. Trend přechodu financování „na žáka“ k ještě problematičtějšímu financování „na třídu“ je nutné také promyslet a rozhodnout. Každý systém má své výhody a nevýhody.

 Na vysokoškolské úrovni bychom se měli rozloučit s financováním „na studenta“ a financovat školu podle kvalitativních měřítek (např. podle uplatnění absolventů v praxi, apod.). Jednoduše řečeno – je potřeba udělat výrazné změny ve financování vysokých škol, zejména s respektováním jejich kvality (nikoliv podle dnešních kritérií, která se sice formálně nazývají kritéria kvality, ale se skutečnou  kvalitou mají společného jen velmi málo).

Stát by měl mít svoji rozvojovou strategii a měl by jasně říci jací absolventi a kterých oborů mu chybí a které obory je proto potřeba preferovat (např. absolventy stomatologie, absolventy jaderného strojírenství, elektrotechniky, informatiky, popř. učitelských oborů matematika a fyzika, atp.) a tyto obory by měl – na úkor ostatních – zvýhodnit. Tato politická rozhodnutí by rozhodně vedení ministerstva školství mělo respektovat v rámci financování. Z hlediska resortních nákladů by vždy šlo o relativně malé částky, které se dají – z úrovně vedení ministerstva školství – přerozdělit. Celkový rozměr financí celého resortu by nebyl měněn.

Nemůžeme se vyhýbat ani politicky citlivým otázkám, jako je např. školné. Ale před řešením otázky případných poplatků či školného, které musí (podtrhuji) musí být vždy spojeny s podporou studentů formou půjček a stipendií,  je potřeba mít jistotu, že máme naprosto transparentní  a efektivní hospodaření školských  zařízení všech stupňů a že naše náklady na studijní programy jsou srovnatelné s náklady zahraničních vzdělávacích institucí EU.  

ROK 2015 – ROK PODPORY TECHNICKÉHO VZDĚLÁVÁNÍ

Další strategický cíl vidíme v těsnější spolupráci vzdělávacích zařízení všech stupňů s podnikatelskou sférou, s trhem práce. Zejména střední profesně zaměřené školy by měly rozšířit nabídku studia, vedoucího k získání potřebných znalostí a zejména praktických dovedností na vysoké odborné úrovni.

 Střední technické školství je nedostatečně diverzifikované, nabízí málo diferencovaných možností pro mladé lidi po ukončení základního vzdělání. Učňovské školství nemá potřebnou vážnost, střední technické školy s maturitou – bývalé průmyslovky, které poskytovaly velmi kvalitní praktické vzdělání – jsou téměř zdevastované. Učňovské školy končí maturitou, která je pro jejich absolventy mnohdy příliš těžká, ale hlavně je nesprávně zaměřená – nevyžaduje znalosti a dovednosti v tom, co vyučenci opravdu potřebují pro práci a pro život. Státní maturita žene všechny končící středoškoláky do jednoho houfu – těm intelektuálně zdatným ubírá nejvyšší motivaci. Ti schopnější v praktické činnosti jsou maturitou stresováni, nedosahují dobrých výsledků a nakonec jsou považováni za podřadné a méněcenné mladé lidi. Přitom téměř každý může na správném místě najít své uplatnění.

 Podobně je tomu s bakalářským studiem na technických vysokých školách, kde se zavedli „obecní“ (tzn. chytřejší) bakaláři a méně schopní bakaláři „profesní“ – náplň studia mají všichni stejnou, což je chyba.

S tím souvisí i požadovaná skladba vyučujících, která také nepreferuje potřebné předávání nejen znalostí, ale i dovedností pro výkon praktických povolání.

V roce podpory technického vzdělání je jistě na místě hovořit i o doktorském studiu po vzoru Dánska, které je uznávaným modelem spolupráce špičkového univerzitního studia a průmyslu.

ZÁVĚR.

V několika bodech jsem nastínil rozsáhlou a složitou problematiku školství, i několik  strategických směrů, kterým by HNUTÍ ANO mělo věnovat stálou pozornost, jako politické hnutí sloužící zájmům společnosti.

Děkuji Vám za pozornost.