Profesory by měli jmenovat rektoři

Novela vysokoškolského zákona, důležitá pro vysoké školy v Česku, zaklepala na dveře Sněmovny, ale zatím téměř bez velkého povšimnutí médií a veřejnosti. Větší pozornost je věnována mediálně vděčným tahanicím rektorů s prezidentem republiky ve věci jmenování profesorů.
Kladu otázku, zdali je tady vůbec prezident zapotřebí. Odpovídám záporně.
Prezident, jako kterákoliv jiná osoba, by měl samozřejmě dodržovat české zákony, které o roli hlavy státu v procesu jmenování profesorů hovoří docela jasně. Správní soud by měl – v případě pochyb o aktivitách prezidenta uplatňovaných nad rámec jeho pravomocí – vydat závazné rozhodnutí. Právní řešení je tedy celkem zřetelné, ale jak je tento problém řešen v akademickém prostředí?
Tam – v souvislosti s (ne)jmenováním některých profesorů – opět vyvstává a je zdůrazňována otázka potlačení univerzitních akademických svobod.
Nebylo by nejjednodušší, a také zcela v souladu s akademickými svobodami a autonomií vysokých škol, jedním pozměňovacím návrhem v nachystané novele zákona zrušit jmenování profesorů prezidentem republiky a pověřit jím rektora veřejné vysoké školy, kde dotyčný adept na profesuru působí?
Zbavíme se ceremonie, která nás nejen obrazně, ale i fakticky tlačí východním směrem. Neboť na amerických, anglických, italských a dalších starých univerzitách tento „byzantský zvyk“, kdy se nově jmenovaný profesor musí (nebo dokonce sám chce) klanět mocnáři, nikdy nebyl uplatňován a samozřejmě ani dnes není.
Ale problém je v tom, že se rektoři a akademická veřejnost – až na čestné výjimky – nechtějí vzdát prezidentského jmenování profesorů. Navzdory tomu je zřejmé, že při jmenování adepta na profesora rektorem jeho vlastní almou mater by evidentně došlo k posílení akademických svobod a autonomie, na kterých akademická obec tolik lpí. A současně by vzrostla i významná role rektora.
Navíc – existuje snad nějaký racionální důvod pro setrvání na současném nesystémovém postupu v procesu jmenování profesorem, kdy kompletní jmenovací agenda probíhá na vysoké škole, kdy hodnotitelé pocházejí z řad kolegů ve vědecké radě univerzity, kteří činnost a osobnost adepta obvykle znají desítky let?

Místo pozlátka radši svobody

Domnívám se, že žádný racionální důvod neexistuje. Že zde jde pouze o emoce (poklonit se mocnáři a být jím „uznán“ v honosném a působivém historickém prostředí, udělat fotografie do rodinného alba atd.).
A dostáváme se do absurdní situace. Když je možnost některé evidentní akademické nesvobody odstranit, tak vysokoškolská obec – ústy většiny rektorů – protestuje. Když jde o posílení akademických svobod, například formou autonomního rozhodnutí o snížení přímé výuky studentů a její náhradou osobními konzultacemi, tak tomu se vysokoškolská obec brání již asi 15 let.
Tato obrana se řídí jistou zvrácenou logikou – když více hodin učím, mám jistotu, že mne na pracovišti nechají působit i nadále. Co na tom, že třeba přednáším látku, která je dnes už zastaralá ve srovnání se současnou praxí (ne-li se současným vývojem). A koho vůbec zajímá kvalita výuky, když je z mnoha institucionálních i osobních důvodů výhodnější zabývat se výzkumem? V souvislosti s přijetím novely vysokoškolského zákona bude opět diskutován problém akademických svobod. Do čeho tedy vnější okolí univerzity nemá vstupovat, co je v plné kompetenci akademické samosprávy a naopak které univerzitní procesy je možno ovlivňovat z vnějšku, z hlediska vnějších zájmových skupin (stakeholders) – např. zaměstnavatelů absolventů? Tento problém řešila již dávno americká asociace univerzitních profesorů AAUP (American Association of University Professors), která v roce 1940 deklarovala principy akademických svobod.
Mezi obecně uznávané patří zejména plná svoboda bádání a publikování výsledků (při plnění dalších akademických povinností), plná svoboda projevu ve výuce (mimo kontroverzní témata, která nesouvisí s předmětem výuky) a zajištěná svoboda projevu (přičemž akademici musí respektovat skutečnost, že jsou do značné míry tvůrci veřejného mínění).
Domnívám se, že pokud akademická obec, reprezentovaná vědeckou radou vysoké školy, svobodně a korektně projeví svoji vůli jmenovat konkrétního docenta za jeho celoživotní pedagogickou a vědeckovýzkumnou práci profesorem, pak bychom tento proces jmenování neměli předávat mimo univerzitní prostředí.
Měli bychom spíše akademické svobody rozvíjet a podporovat, a ne se jich zbavovat kvůli pochybnému pozlátku jednorázové komunikace s prezidentem.

Karel Rais

Vyšlo v deníku Právo